LE WEEK-END A DIJON

Jelikož moje francouzská rodina zahrnuje rovněž dva dospělé syny a jeden z nich studuje a hraje profesionálně házenou v Dijonu, jeli jsme k němu na návštěvu, shlédnout zápas a najíst se v jejich oblíbené restauraci na promenádě. Byla jsem z výletu nadšená už od začátku, protože ráda poznávám nové věci, i když jsou jen třeba hodinu a půl cesty ode mě, ale tak pro zpestření výborné.

Cestu jsem celou prospala, protože jsem noc strávila na francouzském večírku, který nestojí za zmínku a byla jsem neskutečně vyčerpaná.

Přijeli jsme odpoledne, šli jsme na kávu a potom se s "mamkou" podívat po obchodech. Nevím, jestli to bylo mým rozpoložením neb, ale nic jsem si nepořídila.

Naštěstí bylo teplo, svítilo slunce a já jsem měla konečně pocit, že jsem v té krásné, všemi opěvované Francii a ne v maličkém nezáživném Vesoulu.  Opravdu bych si přála aby mi zařídili studium v Dijonu, ale tak na to je již pozdě a navíc bych pak třeba neměla tak skvělou rodinu jako je ta moje, nepotkala bych se s G. a tak podobně, už se snažím hledat střípky pozitivna všude..

Večer nás čekala házenkářská extraliga, je to tady pomalu národní sport, byla jsem celkem překvapená, na jak velkém stadionu se hraje a stejně tak vysokou účastí diváků. Ten večer Dijon prohrál s Lyonem, ale ani to nám náladu nezkazilo. Šli jsme se najíst do "bratrovo" bytu, který sdílí se dvěma spolubydlícími a poté jsme se přemístili do bytu jejich strýčka, kde jsem strávila noc na neustále se vyfukující  nafukovací matraci.

Druhý den jsem dostala k snídani čerstvé croissanty a pak jsme vyrazili na prohlídku Dijonu, co se týče historie. 

Sáhla jsem si na legendární sovičku pro štěstí u Notre-Dame de Dijon, ale pozor, smíte se dotknout jen levou rukou. Všude se mi moc líbilo, a když jsme měli ještě trochu času před tím, než půjdeme do restaurace, prohlídli jsme si krásný park, který mne opravdu učaroval. Počasí nám přálo, takže všechny skvělé dojmy tím byly ještě umocněny.

U sovičky

V restauraci jsem si pochutnala na báječném salátu s kozím sýrem a nutellovém tiramisu, které je pro restauraci prý typické. Pak jsme se s plnými břichy odebrali na stadion, kde hrál můj "bratr". Sice prohráli o jeden bod, ale nevypadali ani moc zklamaně, jelikož to byl teprve první zápas sezóny. Navíc jsou to Francouzi, stejně by si s tím zřejmě hlavu nedělali.

Můj salát

Nutellové Tiramisu (ta ruka není má ;D)

Poté nás čekala již jen cesta domů, kterou jsem opět sladce prospala. Ač se článek zdá možná stručný a nevypadá to, že by na mě Dijon nějak extra zapůsobil, opak je pravdou, velmi často na něj vzpomínám a nejraději bych tam hned jela zase. Ale co můžu dělat, musím se smířit s tím, co mám.

À bientôt!